Drahý čtenáři,
je takový moment v prosinci, kdy člověk ještě věří, že „letos to udělá jinak“ — tentokrát v klidu, krok za krokem a s plánem. Že dárky vyřeší včas, že se nenechá vtáhnout do víru „ještě jen tohle“, že stromeček se nezmění v soutěž krásy a štědrovečerní večeře v casting na nejlépe zvládnutý život.
A pak přijde e-mail od šéfa s předmětem: „Vánoční přání“ a poznámkou: „na včera“. A tehdy já – Agnieszka – upiju kávu, která během balení zásilek stihla vystydnout, a napadne mě jediné: jak napsat vánoční přání, které nebude znít jako automatická odpověď.
Protože jsou to Vánoce. Ten čas, kdy všichni chceme být o něco víc dojatí než obvykle, a zároveň děláme, že „se nic neděje“ — jenže uvnitř to vždycky trochu jiskří.
Vánoční přání jsou jako módní doplňky: buď zafungují, nebo ne.
Možná to zní módně, ale mám pocit, že přání fungují jako doplňky.
Dobře zvolená šála nebo brýle dokážou jedním tahem dotáhnout outfit. S přáním je to podobné: jedna věta, když je trefná, může někomu dát pocit, že si ho někdo všiml.
A špatně zvolená přání? To je ten „nouzový doplněk“ popadnutý ve spěchu. O Vánocích pak říkáme: „musí se něco poslat“ a „vždyť to tak dělají všichni“. Existují taková vánoční přání — obecná, neurčitá — která se tváří, že se hodí ke všemu, ale když se podíváš blíž, zjistíš, že se nehodí k ničemu a vlastně — k nikomu.
Tak jsem si řekla, že letos zkratky neberu… a hned nato jsem samozřejmě začala zvažovat tři nejoblíbenější zkratky 😄 Tady jsou i s důvody, proč každá z nich končí podobným pocitem: „Poslala jsem to, ale mělo to vůbec smysl?“
Tři způsoby na jednoduché vánoční přání, které lákají — protože jsou jednoduché.
Typ 1: Vánoční přání „kopírovat/vložit“.
„Hodně zdraví, štěstí a zbytek už si nepamatuju...”
To je nejbezpečnější varianta vánočního přání. Vejde se do jednoho řádku, vypadá povědomě a nikomu nepřekáží.
„Hodně zdraví, štěstí, spokojenosti, splněných snů, spoustu dárků...”
Pošleš to a teoreticky máš klid. Jenže ten klid bývá zdánlivý, protože taková přání jsou tak univerzální, až jsou neosobní. Připomínají oznámení ze sociálních sítí. Jako kdybys řekla: „Všechno nejlepší.“
Nejtypičtější na „kopírovat/vložit“ vánočních přáních je to, že je někdy hlava přečte rychleji, než se stihne probudit srdce. A pak po odeslání zůstane už jen tiché „děkuju, tobě taky“, které zní míň jako rozhovor a víc jako odškrtávání.
Nemám nic proti jednoduchým přáním. Mám jen jednu prosbu ke světu: ať jsou jednoduchá vánoční přání taky opravdová. Protože když jsou pro všechny, většinou nejsou pro nikoho.
Typ 2: Klasické vánoční přání od rodičů — „veselé, zdravé“ a gif s baňkou přeposlaný na WhatsAppu.
Je tu ještě varianta rodičovských přání z kategorie „milé, ale s podtextem“.
Zpráva začne: „Moje drahá, přeju ti…“ — a já najednou cítím ve vzduchu vývar, zelí s houbami a to zvláštní napětí, které se objeví, když se blízkost míchá s očekáváními. Jsou to přání, ve kterých je opravdu hodně srdce. Jenže to srdce bývá dochucené zbytečnými přísadami, které nic neskrývají.
A pak přijde povinný set:
A někde v pozadí, mezi jednou větou a druhou, číhá ta myšlenka, kterou nikdo nenapíše přímo, ale všichni ji slyší.
- „A ty, zlatíčko, kdy nám konečně představíš nějakého kluka?“
- „Zlatíčko, dočkám se ještě vnoučete?“
Nejde o to, že by rodiče nebo babička byli „zlí“. Jde o to, že Vánoce jsou jejich přirozené prostředí pro otázky typu „věci k probrání u boršče“. A i když dostaneš ta nejkrásnější přání na světě, někdy znějí jako úvod k rozhovoru, na který prostě nemáš kapacitu.
V těch přáních je taky spousta tradice. A tradice umí být krásná — dokud nezačne předstírat, že každý má chtít přesně to samé.
Typ 3: Duchovně-terapeutická přání — ve stylu „ať to Vesmír doručí“.
Třetí možnost je moderní, uhlazená a na oko velmi dospělá. Pošleš ji s pocitem, že jsi člověk, který je v kontaktu sám se sebou i se životem.
- „Přeju ti, ať přitáhneš hojnost.“
- „Ať tě energie abundance obejme ve tvých plánech.“
- „Ať ti tenhle čas přinese manifestaci a uzavření cyklů.“
To je chvíle, kdy se moje ironické „já“ slušně zeptá: má ta energie číslo zásilky a dá se vyzvednout v Zásilkovně?
Jasně, chápu tu intenci. Fakt. Všichni chceme, aby bylo líp. Aby si to konečně sedlo. Abychom nemuseli předstírat, že máme, když nemáme.
Jenže taková přání někdy nemají oporu v realitě. Znějí krásně, ale nechají člověka s otázkou: co s tím mám dělat v pondělí, až zase budu žít mezi seznamem úkolů a seznamem věcí, které „mám neřešit“.
A pak je tu ještě ta vánoční směs, které si nejde nevšimnout.
Během jednoho víkendu slyšíš od babičky: „dočkám se vnoučete?“, a ve zprávě od kamarádky: „přitáhni hojnost“. Najednou tvůj život vypadá jako křižovatka rodinné kroniky a duchovního newsletteru. A ty by sis jen chtěla v klidu dát makovec, bez pocitu, že jsi projekt k realizaci.
A tehdy si obvykle uvědomím, že problém není v úmyslu, ale ve formě.
Proč tyhle tři typy vánočních přání tak často nefungují?
Všechny tři mají společnou vlastnost: snaží se být „správné“.
Kopírovat/vložit je správné, protože se nikoho nedotkne. Rodiče jsou správní, protože tak se to v rodině dělá. Vesmír je správný, protože to zní jako seberozvoj.
Jenže o Vánocích málokdo potřebuje „správně“. Většina z nás potřebuje opravdově.
Opravdově, tedy takhle:
A my nemusíme hrát roli „té verze sebe“, která má všechno pod kontrolou. I když toho běžně zvládáme hodně, v prosinci často chceme především dýchat.
Je to trochu jako s oblečením: můžeš si vzít něco „v pořádku“, co o tobě nic neříká. Anebo si vezmeš něco svého — a najednou nic nemusíš vysvětlovat.
Jaké vánoční přání napsat, aby neznílo uměle?
Nakonec jsem došla k tomu, že nejlepší přání nejsou ani velká, ani patetická. Nemají být předvádění. Mají být jako dobrá odpověď v rozhovoru: jednoduchá, ale trefná.
Ne „hodně zdraví a štěstí“, ale něco, co opravdu znáš ze svého života.
Ne „duševní klid“, ale motivaci dotáhnout plány.
Ne „bohatství“, ale pocit, že nic nemusíš násilím přitahovat.
A jo, vím, už to skoro škrábe o filozofii. A já jsem si slíbila, že z přání neudělám přednášku. Takže místo teorie ti nechám pár vět, které jsou krátké, ale dávají smysl.
Vánoční přání, která se dají cítit.
Přeju ti Vánoce, po kterých nepotřebuješ odpočinek od odpočinku.
Přeju ti rozhovory, které začínají tichem — a to ticho není trapné.
Přeju ti takovou verzi Vánoc, ve které nemusíš dokazovat svou hodnotu.
Přeju ti dárky, které jsou projevem pozornosti k tvým potřebám.
Přeju ti takové teplo, které nemá nastavené stupně, ale dává smysl.
A možná to nejdůležitější: přeju ti, abys aspoň na chvíli nemusela mít pocit, že jsi projekt k vylepšování.
Protože pokud mají Vánoce nějakou opravdovou hodnotu, tak asi právě tu — že na chvíli nemusíme předstírat. Nemusíme mít dokonalé dekorace, dokonalé plány, dokonalé odpovědi.
Jaké vánoční přání?
Existuje takový druh elegance, který nemá s přeháněním nic společného. Nepotřebuje nadbytek. Nemusí nic dokazovat.
V módě je to vidět hned: v dobře střiženém kabátu, v jednoduché šále, která sedí měkce a jistě, v doplňku, který nedominuje, ale uzavírá celek.
S přáním je to podobné: nejlepší vánoční přání nejsou ta nejdelší. Jsou ta nejvědomější.
Taková, která říkají: „Vidím, jak žiješ. Vidím, kolik toho máš na hlavě. Nepřidávám ti další věc, kterou musíš udělat dokonale.“.
A to jsou, paradoxně, opravdu dobrá vánoční přání. Ne kvůli zlatému papíru a vznešeným slovům, ale kvůli pozornosti.
Na závěr mých vánočních přání.
Veselé Vánoce a krásné svátky. Takové, které jsou tvoje — ne z katalogu, ne podle někoho jiného, ale podle tebe.
A pokud se u stolu někdo zeptá „no dobře, a kdy…“, přeju ti jednu věc: abys v sobě měla dost klidu odpovědět jen tolik, kolik opravdu chceš.
Ať jsou tyhle Vánoce jako dobře zvolené doplňky: nic nemusíš dokazovat, prostě se cítíš sama sebou. Aga.
